Do svého nešťastného zranění patřila k oporám volejbalistek Sokola Šternberk, které v nedokončeném ročníku překvapily řadu volejbalových znalců a fanoušků sedmým místem. Zkušená smečařka má pro fandy dobrou zprávu, i v nové sezoně chce pokračovat ve své úspěšné kariéře. Navzdory zdravotním potížím i rodinným „povinnostem“. Také o nich hovoří v tomto rozhovoru.
Jak jsi vnímala skončenou sezonu z pohledu šternberského týmu?
Byla dle mého názoru povedená. Už od přípravy jsme překvapovaly svými výkony na to, jak mladý jsme měly tým. Měly jsme moc fajn kolektiv a bylo vidět, že si hru užíváme. Když se dařilo, tak jsme dokázaly porazit kohokoliv. Například i hvězdami nabušené Šelmy Brno. V našem týmu vyčnívalo určitě skvělé libero Kaťa, nejlepší libero, s jakým jsem měla tu čest hrát, a taky moc fajn holka. A také musím jmenovitě zmínit americkou blokařku Oli, která nám pomáhala výbornými bloky a důrazným útokem. Ale myslím, že celkově jsme si super sedly. Milým překvapením jsou pro mě výkony mladé Nikoly Látalové, která je opravdu moc šikovná.
A jak hodnotíš již uplynulou sezonu ze své osobní hráčské stránky?
Co se týká mě, řekla bych, že jsem si držela vcelku stabilní dobrou úroveň a snažila jsem se tým táhnout. I když musím přiznat, že jsem před sezonou nečekala, že budu dostávat takový prostor vzhledem k mladým zahraničním posilám. Bohužel mě zastavilo zranění, ale to je součást sportu.
Je těžké skloubit rodinu a volejbal dohromady?
Je to dost složité, zvlášť když se manžel pravidelně vrací z práce pozdě odpoledne a hlídat děti tak nemůže. Bez úžasné pomoci celé mé rodiny, hlavně mé a manželovy maminky by to opravdu nešlo. Teď, jak jsou děti větší, tak už se zapojuje i můj táta, to je paráda.
V této sezoně jsi utrpěla zranění. Jak to s tebou aktuálně vypadá?
Zranění se bohužel ukázalo vážnější, než byla prvotní diagnóza. Proto jsem koncem dubna podstoupila operaci kolene. Dělám maximum pro to, abych byla týmu platná i v nadcházející sezoně. Doufejme, že bude vše v pořádku a já se budu moci rychle vrátit na hřiště.
Jak probíhá tvá léčba po zranění?
Operoval mě můj dlouholetý a hlavně výborný ortoped MUDr. Holibka, ke kterému také docházím na pravidelné kontroly. Do kolene aplikujeme injekce plazmy, aby se zahojila poškozená chrupavka, a také už nějakou dobu rehabilituji. Začátkem června budu konečně odkládat berle a už se moc těším, až se vrhnu na nějakou náročnější aktivitu.
Jaké byly tvé volejbalové začátky a jak na ně vzpomínáš?
S volejbalem jsem začala tady ve Šternberku ve dvanácti letech u pana Zemánka, který u nás ve třídě dělal nábor na volejbalové soustředění v Mohelnici. Nikdy jsem do žádného sportovního kroužku nechodila, tak se mi popravdě moc nechtělo, ale spolužačky mě přemluvily a já jsem jela. Vzpomínám na to období moc ráda, byly jsme skvělá parta. V patnácti letech jsem pak byla převelena do Olomouce rovnou do týmu žen trenéra Teplého. První sezonu jsem se na hřiště samozřejmě moc nedostala, ale od dalších sezon už jsem nastupovala tak nějak pravidelně, vždycky jsem s holkama našla společnou řeč a hrát mě moc bavilo. Volejbal mě prostě chytl a nepustil. Proto jsem se k němu vrátila i na rodičovské dovolené.
Co doposud považuješ za svůj největší volejbalový úspěch?
Těžko lze vypíchnout jen jeden. Určitě celé mé působení v mládežnických reprezentacích. Považuji si spíš některé konkrétní zápasy, které jsme vybojovaly. S reprezentací to byl určitě skvělý zápas, kterým jsme postoupily na mistrovství Evropy kadetek v Polsku, kde jsme porazily domácí tým před plnou halou skandujících diváků. S Univerzitou Palackého to bylo úžasné semifinále v sezoně 2007/08, kdy jsme porazily tehdy výborný Prostějov a jeden ze zápasů jsme vyhrály v nekonečném tiebreaku 27:25 před úplně nabitou halou.
Měla jsi už od malička nějaký volejbalový vzor?
Popravdě si nikoho konkrétního nevybavuji.
Čemu by ses chtěla věnovat po skončení volejbalové kariéry?
Od mala jsem chtěla být policistkou a později konkrétně kriminalistkou a to se mě kupodivu drží pořád. Vzhledem k tomu, že to ale není zrovna nejvhodnější povolání pro matku malých dětí, tak volbu svého povolání zaměřují spíše na úřednické profese, k čemuž mám i vystudovanou školu. Ale kdo ví, třeba jednou budu chytat zločince. (smích)
Chtěla bys, aby tvé dětí hrály také volejbal, nebo dělaly nějaký jiný sport?
Chci, aby si moje děti našly hlavně něco, co je bude bavit. Pokud by aspoň jedno z nich hrálo volejbal, tak bych samozřejmě byla moc ráda. Ale důležité pro mě je, aby dělaly alespoň nějaký sport a naučily se mít rády pohyb.
Jak jsi trávila v době omezení kvůli pandemii svůj volný čas?
Do operace jsem stejně jako celá země pekla housky a buchty a také hodně cvičila a běhala, abych byla ve formě a také se na chvíli odreagovala od dětí. Po operaci hlavně odpočinkem, ledováním kolene a také otravováním ostatních se svými požadavky.
Je něco, co bys chtěla vzkázat fanouškům?
Aby byli v nadcházející sezoně tak skvělí jako doposud a my se budeme snažit je volejbalem nadále hlavně bavit.