Patří mezi mladé talentované hráčky, na nichž by mohl v nejbližší budoucnosti stavět volejbalový Sokol Šternberk. Blokařka Eliška Kořínková si v uplynulé sezoně vybojovala ve značně omlazeném kádru týmu z nejmenšího extraligového města místo v základní sestavě. A nasbírané zkušenosti se jí v nadcházejícím soutěžním ročníku mohou náramně hodit. "Díky spoluhráčkám, které mě podporovaly a dávaly mi rady, jsem se cítila méně nervózní," vzpomíná na svou průlomovou sezonu letos devatenáctiletá volejbalistka.
Jaké byly tvé volejbalové začátky?
V první třídě jsem hrála basketbal. Moc mi to nešlo a ani mě to nijak zvlášť nebavilo. K volejbalu mě přivedla mamka, která ho také hrála. Začala jsem v osmi letech na Slavii v Hradci Králové. Prošla jsem všemi kategoriemi v barevném minivolejbale, kde mě vedl pan trenér Emil Škoda. Poté jsem se posunula do mladších žákyň. Jakmile jsem byla věkem starší žákyně, trénovala jsem a hrála pod vedením své mamky. Dost často jsem chodila na tréninky se staršími holkami a učila se od nich. V roce 2016 jsem se dostala do Krajského centra mládeže Královehradeckého kraje, se kterým jsme skončily na čtvrtém místě. V patnácti letech jsem přestoupila do Šternberka, kde trénuji a hraji doteď.
Jaké to pro tebe bylo hrát a trénovat pod vedením mámy?
Bylo to pro mě těžké. Cítila jsem, že je na mě mamka přísnější a má ode mě větší očekávání. Jak se říká, jsou dva druhy rodičů, kteří trénují své děti. První typ je, že jejich dítě za nic nemůže a chyby se svádějí na ostatní. Ten druhý je přesný opak. Jeho dítě může za všechno. Moje mamka byla přesně ten druhý případ. Často to pro mě bylo psychicky náročné. Hodně jsme probíraly hru i doma a rozebíraly chyby ze zápasů. To jsem brala jako výhodu, ale i nevýhodu. Někdy toho na mě bylo až moc a chtěla jsem si od volejbalu aspoň doma na chvíli odpočinout. Ale vím, že to se mnou myslela dobře a že mi chtěla pomoct a poradit.
Změnilo se to tvým odchodem, nebo ti maminka stále radí a pomáhá?
Samozřejmě se někdy na zápas podívá a řekne mi, co se jí líbilo a co naopak ne, ale už to není v takové míře jako předtím. Hlavně se změnil náš vztah. Už tak často neprobíráme volejbal a více se bavíme o jiných věcech. Především o škole, ale i o kamarádech a klucích (smích).
Do Šternberka jsi přišla už v patnácti letech. Jak jsi to zvládala? Bylo pro tebe těžké se sama o sebe postarat?
Tak bylo to těžké, být úplně sama v cizím městě bez rodičů. Pamatuji si, jak jsem několik večerů probrečela a chvilku mi trvalo, než jsem se rozkoukala a trošku zorientovala. Měla jsem štěstí, že se mnou šla kamarádka, kterou jsem znala už z Hadce. Hrávaly jsme proti sobě a také jsme spolu hrály v centru mládeže. Hodně jsem se osamostatnila a také mi moc pomohly holky z týmu. Ze začátku jsem si vařila pár jídel pořád dokola, protože jsem moc pořádných jídel uvařit neuměla. Postupem času jsem se učila nová a teď můžu říct, že už vařit celkem umím. Stále mi ale chybí ta pohoda, kterou jsem měla doma. Když jsem přišla z tréninku, večeři mi nachystala mamka a já nemusela vařit.
Kvůli nečekanému odchodu běloruské blokařky Bakowské jsi v sezoně dostala příležitost nastupovat v základní sestavě. Jak jsi to zvládla?
Byla to velká zkušenost, které si ohromně vážím a jsem za ni opravdu ráda. Díky spoluhráčkám, které mě podporovaly a dávaly mi rady, jsem se cítila méně nervózní a postupem času ta nervozita ustupovala. Je ale těžké hodnotit své vlastní výkony. To bych raději nechala na trenérovi. Tato sezona mi rozhodně hodně dala. Myslím, že je to velká motivace na sobě intenzivně pracovat a zlepšovat své výkony.
Co ráda děláš, když zrovna nejsi na hřišti?
Ráda chodím na procházky se psem, podívám se na nějaký dobrý film nebo seriál a odpočívám. V létě pak občas jezdím na kole a chodím na výlety s rodinou. Když je hezké počasí, někdy si zajdu na trénink beach volejbalu, a když mám čas, tak si s kamarádkou zajedeme i na nějaký turnaj. A abych se nenudila, chodím ještě na brigádu.
Určitě je hodně těžké skloubit volejbal a školu. Zvlášť teď když maturuješ.
Ano, je to těžké. Většinou jdu hned ze školy na tréninky, který někdy stíhám jen tak tak. A po tréninku se učím. Ve škole mi vycházejí vstříc, protože mám individuální plán, který mi umožňuje přesouvat si zkoušení anebo mít víc zameškaných hodin. Teď v koronavirové době máme distanční výuku. Má to výhodu, že nemusím brzo vstávat. Na druhou stranu, když maturuji, bych byla radši ve škole.
Jaký je tvůj volejbalový vzor?
Volejbalový vzor nemám. Ráda se koukám jak na chlapský, tak na ženský volejbal. Je spousta hráčů, kteří se mi líbí herně, ale nemám vyloženě hráče, kterého bych obdivovala a sledovala ho.
Jak bys zatím zhodnotila své působení ve Šternberku?
Začátky pro mě byly hodně náročné, než jsem si zvykla na tréninky a holky z týmu. Postupem času se to začalo zlepšovat, s holkami jsem se začala víc bavit a trávila jsem s nimi i víc času. To se ukázalo i na našich volejbalových výsledcích, když jsme jako tým vyhrály extraligu kadetek. Věřím, že to nebyl konec a ve Šternberku ještě na nějaké hezké výsledky dosáhneme.
