Na smeči extraligového družstva žen volejbalistek Sokola Šternberk bojuje o místo v sestavě mimo jiné i se svou sestrou Nikolou. Ta je prozatím úspěšnější, když se prosadila do základní sestavy, v níž patří k oporám, nadějná sportovní budoucnost se však rozprostírá i před letos teprve osmnáctiletou Zuzanou Látalovou. „Pracuju na tom, abych své nedostatky co nejdřív a co nejrychleji odstranila. Vím ale, že to nějaký čas ještě potrvá,“ říká s pokorou naděje volejbalového Sokola Zuzana Látalová.
Jaké byly tvé volejbalové začátky a jak na ně vzpomínáš?
K volejbalu mě přivedli rodiče, když mě v sedmi letech přihlásili na nábor do Uherského Hradiště. Tam jsem začala hrát barevný minivolejbal pod vedením trenérky Jany Klukové a později pana Peška. Poměrně v brzkém věku jsem přešla ke starším holkám do mladších žákyň. Na začátku jsme ještě neměly svoje posty a hrály jsme takzvané kačenky, jinak řečeno všichni všechno (smích). Později, asi tak v páté třídě, jsem jako nejvyšší z týmu začala hrát na postu blokařky pod vedením trenéra Petra Plačka. Nejúspěšnější rok v Uherském Hradišti byl za mě ten poslední, kdy jsme se skvělou partou holek dokázaly vyhrát mistrovství starších žákyň a postoupit z první ligy kadetek do extraligy. Na tyhle časy moc ráda vzpomínám.
Jak ses vyrovnala s přechodem na post smečařky po čtyřech letech působení na bloku?
Byla to pro mě velká výzva, na kterou jsem se těšila. Trenéři říkali, že větší šanci prosadit se mám na smeči a já si řekla, že to tedy zkusím. Už od začátku jsem měla největší strach z přihrávky, přece jenom blokařky na tuhle činnost nebývají úplně šikovné. Výhodou ale bylo to, že v kategoriích, ve kterých jsem na bloku působila, se nehrálo na libero. Takže jsem celé čtyři roky i jako blokařka hrála v poli. Na přihrávce jsem s trenéry pracovala a chodila na spoustu individuálních tréninků. Myslím, že můžu říct, že nějaký pokrok tam určitě je. Samozřejmě je to někdy pro mě náročné a jako každá hračka mám chvíle, kdy si říkám, že mi to nejde. Pracuju ale na tom, abych své nedostatky co nejdřív a co nejrychleji odstranila. Vím ale, že to nějaký čas ještě potrvá.
Šternberský trenér Drešl tě chválí za klidnou a úspěšnou přihrávku, kterou jsi předvedla už i v extralize žen. Prozradila bys na ni svůj recept?
Nevím, jestli na to vůbec je nějaký recept (smích). Podle mě to chce tréninky a hlavně furt dokola přihrávat a přihrávat. Mně osobně pomáhá, když jsem klidná. Tím nemyslím nervozitu, ale spíš nemáchat rukama a nedělat zbytečné pohyby navíc. Přihrávka je jedna z nejtěžších činností ve volejbale a řekla bych, že někdy v ní hraje roli i štěstí.
Ve Šternberku máš za sebou první sezonu po předchozím ročním angažmá v Olomouci. Můžeš srovnat tyto dvě extraligové adresy?
Oba týmy se těžko srovnávají, protože pro každý z nich je prioritou něco jiného. Šternberk se snaží vychovávat mladé hračky které by v budoucnosti mohly působit právě v Olomouci. A naopak Olomouc míří vysoko a snaží se držet na předních příčkách tabulky. Když jsem přišla do Olomouce, bylo mi teprve patnáct let a měla jsem před tímto týmem velký respekt, který mě trochu svazoval. Učila jsem se od velmi zkušených hráček, které se mi snažily pomáhat. Myslím však, že pro mě jako pro mladou hráčku je lepší volbou Šternberk, kde mam určitě větší šanci dostat se do hry a nabrat nějaké zkušenosti.
Jak jsi po volejbalové stránce trávila čas, který už uplynul od konce předchozího soutěžního ročníku?
Po odehrání posledního zápasu sezony nám trenéři dali pár dní na odpočinek. Asi po týdnu jsme se vrátily zpět na hřiště. Tréninky byly zaměřené spíše na individuální činnosti a techniku. Každou středu jsme měly menší rozptýlení v podobě tenisu nebo například lezecké stěny. Také jsme se snažily zlepšit kondici a sílu s naší kondiční trenérkou. S juniorkami jsme dokonce odehrály přátelská utkání proti Lanškrounu a KP Brno. Máme ještě v plánu antukový turnaj v Raškovicích.
Jakým způsobem se budeš během letního volna udržovat v kondici?
O prázdninách bych se chtěla zaměřit především na zlepšení síly. Plánuji chodit do posilovny a občas si i zaběhat. Jako každý rok mě také čeká velmi akční dovolená s rodiči. Rodiče, jak se říká, chvíli neposedí a dovolená s nimi se neobejde bez sportu. Určitě mě neminou turistika, výlety na kolech a další sportovní aktivity, na které se už teď těším. Se ségrou bych si také přes léto chtěla zahrát beach, abychom úplně neztratily kontakt s balonem. Samozřejmě se najde čas i na odpočinek a nabrání sil do další sezony.
Jak se na tu novou sezonu těšíš?
Moc. Doufám, že to situace dovolí a na zápasech budou moct být i fanoušci. Myslím, že tomu dodávají tu správnou atmosféru a nám ještě větší chuť do hry. Bez diváků to prostě není ono. S holkama jsme navíc skvělá parta, takže už se těším a zároveň jsem zvědavá, čeho všeho spolu ještě dosáhneme.
